restaurování v české republice / tradice / současnost / perspektiva

 

ad Unie restaurátorů

9. dubna 2006

Dorazil nepříliš formální, "otevřený" dopis podepsaný pouze strojopisně, že sdružení
Re art Praha, Arte-fakt a Rudolfinea zakládají − z naléhavé potřeby otevřené komunikace − Unii restaurátorů, jež bude koordinovat legislativní opatření v oboru a předkládat vlastní návrhy. Unie jsou, zdá se, v kurzu.

Nic proti tomu, ba tím lépe. Víc hlav víc ví. Jen nevím, v čem zakladatelé spatřují onu absenci otevřené komunikace. Zdá se, že nikdo kromě nás zatím žádné návrhy nepředložil, takže asi nepochybím, vztáhnu-li tuto výtku na Přípravný výbor Komory, potažmo Asociaci restaurátorů (ostatně Arte-fakt se konstituoval na deklarovaném nesouhlasu s námi) Laskavý náhodný i dlouhodobý návštěvník těchto stránek jistě sám posoudí, nakolik otevřeně okamžitě informujeme o každém našem kroku. Jistě porovná, co může zvědět z otevřených zdrojů a názorech a krocích našich v porovnání s názory a kroky oponentů.

Doplním jen, že diskutovat je možné s kýmkoli, o kom mohu mít elementární naději, že můžeme dospět k nějakému rozumnému závěru. Jinak je i tzv. diskuse ztrátou času a stává se jen a jen disharmonií několika monologů. Aby bylo lze s někým smysluplně diskutovat, je třeba elementárně znát jeho názory, výhrady, stanoviska. Prohlašuji, že nikdo z oněch tří sdružení nás nijak neoslovil ani jinak neprezentoval žádný konkrétní návrh, s žádný podnět, s žádnou věcnou výhradu, nic − kromě nekonkrétních bouchání do stolu, která jsou ovšem halasně zvěstovávána ministerstvům, parlamentům, senátům, spolkům, asociacím − jen aby si, probůh, někdo nemyslel, že restaurátoři by se také mohli zase po patnácti letech zasadit za společnou věc, na které byli schopni se už jednou domluvit.

Nevím nic o názorech Re artu či Arte-faktu, diskusi se přesto nikdo apriori neuzavírá. Naopak. Ale musí být o čem diskutovat. Vzpomínám dosti dobře, jak též díky obstrukcím tehdy tuším pětičlenného, leč halasného Re artu proti (tehdy) osmisethlavé Asociaci restaurátorů se o týdny zdrželo projednávání zákona o Komoře v roce 1992, což byl jeden z výrazných důvodů, proč se Komora již nestihla před tehdejšími volbami projednat a spadla takříkajíc pod stůl. Přesto je dobré připomenout, že po mnoha nočních i denních debatách šla poslední verze Komory do parlamentu jako koncenzuální; ostatně pod Etickým kodexem byl tehdy Re art přímo spolupodepsán. Tak nevím, co se na jeho názorech zásadně změnilo, že pociťuje potřebu vstupovat do spolku třeba se sdružením Rudolfinea. Ví kolegyně Stroblová, jednající za Re art, či pan Ďoubal z Arte-faktu, že Rudolfinea, bujaře se nyní dožadující diskusí, podala v zastoupení panem Ritschelem a dr. Jarošem v loňském roce na Ministerstvo průmyslu a obchodu návrh na opětovné začlenění veškerého restaurování do živnostenského zákona, aniž ovšem tehdy měla potřebu tuto svou aktivitu diskutovat s kýmkoli? Přesvědčte se třeba u ing. Stöcklové, která tehdy zpracovávala z pověření ředitele OPP ing. Kaigla vyjádření za Ministerstvo kultury. Dr. Jaroš je v těchto věcech názorově konzistentní, odkazuji na jeho starší články třeba ve Zprávách památkové péče, nicméně je to přesně ten případ, kdy vím, že nemám o čem diskutovat, protože elementární shoda je nemožná. Chce Re art a Arte-fakt spolu s Rudolfineou zpět do "živnostňáku". Třeba ano, budiž, ale nechť to otevřeně deklarují! Pak nemáme o čem mluvit. Pokud se shodneme v základních pohledech na charakter a smysl restaurování, pak své názory zformulujme a věcně se o nich bavme. Naše názory v zásadě formulovány jsou. Na tahu je druhá strana.

Martin Pavala, akad. mal.