restaurování v české republice / tradice / současnost / perspektiva

ad Tiskové zpravodajství k petici

Klubu za starou Prahu

Tiskovém zpravodajství k Petici proti odvolání ředitelů NPÚ vyjadřuje Klub za starou Prahu znepokojení na tím, že v komisi pro výběr ředitelů nových „nejsou zastoupeni žádní odborníci s dlouhodobými zkušenostmi z praxe v oboru památkové péče, nebo takové osobnosti, které se dlouhodobě tímto oborem zabývají teoreticky“. Klub je znepokojen, že v komisi nejsou členové poradního sboru pro památkovou péči jmenovaného Pavlem Dostálem a osobnosti z regionů, což vede k obavám z „nedostatečně kvalifikovaného a objektivního posouzení přihlášených zájemců na ředitelské funkce Národního památkového ústavu“.

Je svatým právem každého spolku vyjadřovat se k čemukoli, avšak bylo by snad vhodné vyvarovat se dehonestací těch, kteří mu momentálně nejsou po libosti. Jakéže celoživotní zkušenosti to má např. prof. Karel Stretti, 40 let se v restaurátorské praxi pohybující uvnitř systému památkové péče, když ne s památkovou péčí. Jaké zkušenosti má arch. Zdeněk Lukeš, jeden ze spolustrůjců polistopadové rehabilitace Pražského hradu, uznávaný odborník na architekturu 19. a 20. století, když ne s památkovou péčí, jaké kunsthistorička a někdejší památkářka dr. Vladimíra Koubová, když ne s památkovou péčí…

Za podobné urážky by bylo lze očekávat alespoň omluvu.

Celá hysterie po odvolání ředitelů NPÚ, vyvolaná především právě Klubem, a reakce jak z řad památkářů, tak laické veřejnosti, ukazuje na jediné – památková péče je uzavřený, sám do sebe zapouzdřený systém, vyhovující jen a jen sobě samému, nesnášející jakoukoli intervenci zvenčí. Systém, považující vše, co stojí mimo něj, za nepřátelské sobě i památkám, k jejichž ochraně je vyvolen jen a jen on. Systém, který si nepřátele dokáže vytvořit i tam, kde je nemá a z těch, kteří jimi nejsou. Systém, který z tisícerých důvodů neumí památkovou péči fakticky naplnit a garantovat, ale sám sebe není schopen reformovat, což dostatečně prokázalo uplynulého půl druhého desetiletí. Systém, který na jedné straně nepochybně právem lká nad nedostatkem kompetencí, daných známou nesmyslnou dvojkolejností svého odborného a správního výkonu, na druhé straně ve své uzavřenosti militantně hájí ty, kteří jediní měli čas i prostředky zjednat nápravu − a těmi nepochybně deset let sloužící první náměstek ministra kultury a šéf odboru památkové péče byli.

Je to smutné, ale současná památková péče už zřejmě vyhovuje jenom − naštěstí pouze některým − památkářům.