restaurování v české republice / tradice / současnost / perspektiva

o restaurování uměleckých děl

Bohuslav Slánský

Restaurátor provádějící restaurátorské úkony je v přímém fyzickém styku s jednotlivými složkami hmotné výstavby obrazu a jejich prostřednictvím je zároveň v kontaktu s oněmi nehmotnými výtvarnými vztahy a duchovními významy, k jejichž hlubšímu chápání nelze dospět jen vědeckým rozborem, nýbrž emotivním vnímáním, uměleckou citlivostí. Technologie jednotlivých restaurátorských postupů, například snímání starých laků nebo doplňování ztracených částí obrazů nebo plastiky, je dnes už bezvadně propracována. Co však nadto rozhoduje ještě kvalitativně o provedení zásahu, je vymezení jeho rozsahu z hlediska celkové působnosti obrazu jako jakožto uměleckého díla – nebo jinými slovy, vymezení meze, kterou restaurátor nesmí překročit. Veškeré poznatky, výzkumy a objevy týkající se udržování uměleckých děl, k nimž přispěly tak významným způsobem přírodní vědy, nemohou být aplikovány izolovaně, ale musí být při provádění restaurátorských úkonů koordinovány z celkového syntetizujícího pohledu schopného obsáhnout malbu jako umělecký výtvor. Restaurátor při rozhodování pro tu či onu konzervační a restaurátorskou metodu nemůže vycházet jen ze stanoviska přírodovědeckého nebo historického, ani se nemůže opírat výlučně o praktické řemeslné dovednosti. Ke své práci musí přistupovat pod zorným úhlem pochopení výtvarných funkcí jednotlivých složek v celkové obrazové výstavbě výtvarného díla. Jenom tak může být stanoveno použití nejsprávnější restaurátorské metody. Záruku takového názorového přístupu k restaurátorské práci skýtá právě aktivní výtvarník svým uměleckým nadáním a citem, svými zkušenostmi, které získal při tvořivé práci malířské.

Bohuslav Slánský: O restaurování malířských a sochařských děl,
katalog výstavy, Národní galerie, Praha 1971