restaurování v české republice / tradice / současnost / perspektiva

svatá anna v ohrožení?

Poznámka k zařazení staroměstského kostela do seznamu 100 nejohroženějších památek světa

Martin Pavala  /2003

Je až fascinující sledovat podrážděné reakce některých památkářů, publikované v médiích (zejména MF Dnes 1. října 2003), které vyvolal zápis staroměstského kostela sv. Anny do seznamu stovky nejohroženějších světových památek, vedeného nevládní neziskovou americkou organizací World Monuments Fund.

Dozvídáme se tak, že je přece kvantum památek poničenějších, že kostel mohl ve jsoucím stavu stát ještě padesát let, že jediným ohrožením je to, co se v něm nyní děje, tedy rekonstrukce. Věc je obratem generalizována, takže největšími škůdci památek jsou shledáni ti, kdož je opravují, peněz na památky je, světe div se, nadmíru, takže nic – bohužel – nestojí v cestě rejdům zlotřilých, výhradně komerčními zájmy vedených investorů a architektů. Jediným vyvoleným, totiž památkářům, nezbývá než marně úpět za všeobecného nezájmu okolí.

Kostel svaté Anny jistě stát nepovšimnut ještě půlstoletí mohl. Zdi mohly v klidu dále vlhnout, zasolené omítky se drolit, zbytky fresek tiše opadávat a pokrývat se špínou, opuka fragmentů klenebních žeber se mohla nadále rozpadat, vymlácenými plexisklovými okny mohli holubi vyvádět do světa další generace, nerušeně kálející na zšeřelé trámy opěvovaného gotického krovu, postupně prorůstající podhoubím dřevomorky. Čas od času by třeba stát pustil chlup, a tak by někdo možná letmo opravil asfaltovou krytinu střechy či vyřízl z krovu zase nějaký trám, v němž by dřevomorka či hniloba zahlodala už nadmíru – jako už dříve zcela nemilosrdně vyřezali a zničili beze zbytku a bez dokumentace všechny původní gotické vazné trámy krovu, pozednice i původní laťování, to, co zbylo, orvali rotačními drátěnými kartáči a pospojovali rezavějícími závitovými tyčemi namísto dřevěných čepů, prejzovou střechu nahradili asfaltovou, když dovezenou břidlici kdosi ukradl. Někdo by třeba tu a tam vyměnil tabulku osleplého plexiskla značky Marine v kostelních oknech, v nichž byly zničeny autentické barokní záklenky, nahrazeny nesmyslnými pseudogotickými novotvary a do poslední mrtě zlikvidovány rozsáhlé fragmenty původního prosklení včetně dokonale zachovaných nosných kovových konstrukcí. Tu a tam by někdo možná zase zakopl o kýbl na lešení a zlil Theodorikovy malby další dávkou cementové kaše.

Toto vše – a mnohé další – se v kostele odehrálo nikoli v šerém dávnověku neexistující institucionalizované péče o památky, ale v uplynulých dvaceti letech, z valné části pod supervizí té památkové péče, která teď varovně zdvihá prst, v centru města, které již tehdy bylo zapisováno do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO (1992).

Místo zakonzervování popsaného stavu se našel investor, který uměl bývalému, ve sklad a dílny proměněnému kostelu dát do příštích let nový smysl, obohacující prostý fakt jeho veskrze smutné existence, smysl nota bene pozoruhodně navazující na duchovní tradici místa, přerušenou před dvěma stoletími. Projektanti, restaurátoři a zatím i dodavatelé začaté rekonstrukce se po čtyřletých přípravách, jednáních, konzultacích a hledání optimální výslednice představ a zájmů všech zúčastněných snaží s veškerou odpovědností zachránit, co se dá, napravit, co se dá, vrátit budově možnost důstojného bytí a zpřístupnit ji veřejnosti. Konzultace se zástupci památkové péče probíhají prakticky kontinuálně (a dlužno poznamenat, že v posledních třech letech v zásadě bezkonfliktně), každému detailu je věnována maximální pozornost, kterýkoli odborník má do objektu vždy dveře otevřeny, všechny restaurátorské a rekonstrukční práce jsou dopodrobna projektovány, konzultovány, dokumentovány a průběžně publikovány. Hraje se s absolutně otevřenými kartami.

Nyní se tedy dozvídáme, že kostel mohl stát dalších padesát let, aniž by se mu cokoli stalo, a že v ohrožení by se mohl ocitnout kvůli nevratným zásahům při rekonstrukci…

S kritérii zápisu na seznam WMF můžeme nesouhlasit, těžko je však změníme. Můžeme je ignorovat, nebo respektovat. Nadace Vize 97 učinila to druhé a kostel byl na druhý pokus do seznamu zapsán. Jde o fakt stoprocentně pozitivní, který může kostelu jen a jen pomoci, v žádném případě uškodit, bez ohledu na to, že na skutečně objektivní (existuje však vůbec taková kategorie?) seznam nejohroženějších by asi nepatřil, stejně jako řada dalších, snad zničenějších pražských památek, uváděných památkáři, a možná vůbec žádná památka v naší zhýčkané Evropě, možná s výjimkou Balkánu. Víme-li, co na takový "správný" seznam dát, tak jej založme – namátkou navrhuji polovinu Egypta mizející ve spodní vodě, v ruiny se měnící muslimskou starou Káhiru, etiopské kláštery či rozbombardovanou Babylónii. Ostatně – pokud komukoli vadí, že WMF zapisuje památky špatné, nechť navrhne ty správné, pokud ho ovšem neodradí, že zápis je výsledkem nemalé práce a úsilí. Jistě je snazší káravě zdvihat hlas a prst a nepochybný úspěch označit za nepodloženou svévoli. Lepší nic, než něco. Prazvláštní logika.

Největším problémem současné praktické památkové péče je její sebestředná uzavřenost, tendence k pasování sebe sama do role jediného povolaného spasitele a soudce, jediného ochránce památek, které všichni ostatní chtějí jen a jen exploatovat k uspokojení svých pokleslých komerčních či sebeprezentačních cílů. I kdyby byly stovky takových případů, (jako že jsou…), stejně jsou podobné generalizace nepřípustné, proti památkové péči popudí i ty, kteří s ní dosud chtěli korektně spolupracovat a uvedou ji do ještě větší izolace a neoblíbenosti. Lze se obávat, že právem – ke škodě všech. Památková péče přece musí být apriori přívětivá, nikoli častovat všechny kolem hlava nehlava nevolí a despektem. Kdo bude památky udržovat a opravovat, když ne investoři? Stát z almužny půl druhé miliardy pro celou republiku ročně?

Vědomě se v této poznámce nevěnuji konkrétním aspektům rehabilitace anenského kostela, neboť ani publikované výhrady se příliš neobtěžují argumenty a zůstávají povětšinou v poloze nepodložené dojmologie. Nicméně jeden poukaz na údajně škodlivé zateplení krovu zazněl, tak k tomu jen na okraj:

Průběhu současné rekonstrukce je možné z našeho pohledu vytýkat jediné – že v zájmu brzkého zprovoznění kulturního centra musí být rozdělena do několika etap, takže většina restaurátorských prací bude realizována až následně za provozu a za podmínek podstatně komplikovanějších, než jaké jsou nyní. Marno však lkát, nejsou-li peníze. Z limitovaných příspěvků Ministerstva kultury (zaplaťpánbu za ně!) by se restaurovalo ještě nejméně 10 let, protože pětimiliónový příslib pro letošní rok, který mohl průběh restaurování zásadně akcelerovat, zůstal jaksi nenaplněn. Zápis do seznamu WMF je nadějí především právě pro kontinuální pokračování restaurátorských prací. Tím méně výhradám některých památkářů rozumím. (Pro úplnost – ředitel pražského pracoviště Národního památkového ústavu se pro ČTK k zápisu vyjádřil sice rezervovaně, nicméně v zásadě vstřícně.)
 

(Autor je restaurátor, vedoucí restaurátorských prací v kostele sv. Anny)
Publikováno 7. října 2003