je možné řešit koncepční spory?

Tomáš Grygar / květen 2007

V posledním roce jsem se stal svědkem jiskření mezi umělci, techniky a vědci, jestli si mohu dovolit toto zjednodušení do úrovně profesí. Tyto neshody se pak vždy přenesly do osobních rovin aktérů a jejich podstata se jaksi ztratila. Dokonalým příkladem je spor mezi profesory Novákem z VŠCHT a Strettim z AVU ve druhé půlce loňského roku, jemuž se dostalo pozornosti na těchto webových stránkách. Je mi opravdu líto, že se tato debata změnila v potyčku bez katarze. S koncepčními spory se občas setkávám při své práci, a řekl bych, že nejsem sám, a těšil jsem se, že debata mi nějak pomůže se lépe orientovat v tomhle světě. Rád bych se svěřil se svou obavou, že vyšumění koncepčních sporů umožňuje v nejlepším případě jen náhlé vypuknutí požárů různého rozsahu kdykoli v budoucnosti.

Shrnul bych podstatu neshod mezi umělci, techniky a vědci do jednoduché definice poslání těchto tří profesí. Umělci se učí věci uchopit a udělat s nimi něco, co vyvolá obdiv a uznání. Vědci se snaží hledat v realitě kolem sebe jevy, které se zatím technické praxi vymykají, definovat si co nejvíc otázek a pak aspoň něco pochopit. Technici se snaží pochopit, jak věci fungují, postavit je na solidní teoretickou základnu a naučit se je ovládat. Zní to možná banálně, ale z těchto základních rozdílů plyne velmi odlišný přístup k empirickému poznání a k pocitu sebejistoty nebo naopak pokory při setkání s opravdu velkým problémem, který hranice profese přesahuje. Empirie je podstata umění, vodítko pro vědu a výzva pro techniku. Pokora před realitou je vlastní umělcům, k ní na konci cesty za poznáním dochází vědci, a tu se snaží technici nahradit schopností realitu řídit. Sebejistota umělce je věc velmi choulostivá, složitá, hodně subjektivně ověřovaná, sebejistota vědce se odvíjí od jeho uznání kolegy odborníky, což je ještě i dnes poněkud subjektivní, a sebejistota technika se odvíjí od úspěšně vyřešených projektů a dá se dnes poměrně nejsnadněji měřit. Troufám si tvrdit, že spory, o kterých se teď zmiňuju, vznikly z toho, že aktéři předpokládali, že jejich diskusní partneři respektují ty „opravdové“ hodnoty, slyší na „správně postavené“ argumenty a jde jim o „pokrok“ v oboru. Uvozovky označují slova, která mají pro různé profese úplně jiný význam a podle mého názoru stačí si je přečíst v kontextu výše uvedených stručných profesních charakteristik, aby bylo patrné, proč se účastnící debaty mezi profesemi obvykle neshodnou na první pokus.

Rád bych, aby debata, která loni vypukla, i podobné koncepční spory, kterých jsem byl v posledním roce svědkem nebo účastníkem, skončily třeba ve druhém nebo třetím pokusu poučením a moudrostí, nikoli mávnutím ruky díky neochotě pouštět se do dalších potyček. Každodenní shon a starosti pravděpodobně lidi odrazují od velkého filozofování, i když třeba pracují na stejném problému nebo v oboru, kde je nevyhnutelná spolupráce mezi různými odbornostmi. Měl jsem odjakživa dojem, že při řešení koncepčních sporů je třeba jít do tolika kol, dokud si lidi nejsou schopni smířlivě podat ruku, ale začínám mít obavy, že tenhle způsob uvažování dneska nějak není v oblibě. Nezbývá mi tedy než věřit, že naše práce je moudřejší než naše slova.