restaurování v české republice / tradice / současnost / perspektiva

poznámky k metodice dokumentací

Martin Pavala  /září 2006

Nutnost formulace "nezbytného minima" pro restaurátorské dokumentace je pociťována už dlouho. Úroveň některých z nich je vskutku otřesná; textové části jen s přimhouřením všech očí splňují ty nejelementárnější požadavky dané vyhláškou č. 66/1988, rozvoj digitální fotografie vedl – paradoxně – ke kvalitativní degradaci obrazové složky. Digikompakty v automatickém režimu chrlí data, jež poté – jsouce namnoze vytištěna na obyčejném papíru – poskytují výsledek, který už nelze zvát fotografií ani ve snu. Analogové fotky z digilabů na tom často nejsou o mnoho lépe.

Proto lze jen uvítat, že restaurátorská komise NPÚ iniciovala v srpnu vypracování metodiky dokumentací. Bohužel však návrh tohoto velmi zásadního dokumentu poté, kdy prošel oponenturou v rámci NPÚ, byl generálním ředitelem podepsán a zveřejněn bez toho, aby jej komise projednala a dopracovala, jak s tím její členové počítali a jak jim také z titulu jejich odbornosti přísluší. Pak se ovšem naskýtá otázka, k čemu taková odborná komise je, není-li jí dopřáno podílet se na odborném dokumentu, jehož vznik sama navrhne.

K samotnému textu výsledného metodického listu č. 4 "Struktura a náležitosti restaurátorských zpráv" si dovolím několik letmých věcných poznámek.

K bodu 1 písemné části zprávy – jistě správně je vyžadován "úplný seznam osob zúčastněných na restaurování", avšak chybí jasné vymezení jejich konkrétního podílu na restaurování. Prostý seznam jmen nic neříká a mohl by jen vést k jakémusi znečitelnění a rozmělnění konkrétní odpovědnosti konkrétního provádějícího restaurátora (restaurátorů) za svěřené dílo. Ustanovení přímo souvisí s jedním z nejbolavějších míst současné restaurátorské praxe, totiž s otázkou, kde končí korektní (a mnohdy nezbytná) spolupráce restaurátora s dalšími osobami a kde začíná zcela nekorektní a mnohdy vyděračská praxe zadávání vlastní práce povětšinou nekvalifikovaným – a tudíž levnějším – pomocníkům, nechci-li užít onoho ohavného slova "helfr".

K bodu 15 – záruční lhůta je právní nástroj vztahu mezi restaurátorem a objednatelem, její minimální délka vyplývá ze zákona. Nedomnívám se, že délka právní záruky je údaj relevantní pro odborný text, jímž je restaurátorská zpráva.

K bodu 17 – popis a vymezení podílu dalších osob přímo zúčastněných na restaurování by měly být součástí seznamu participujících osob (viz výše). Zprávu, která je zároveň autorským dílem, musí podepsat její autor, kterým by vždy měl být zodpovědný provádějící restaurátor (nebo kolektiv restaurátorů). Vyžadovat podpisy všech spolupracujících osob je nereálné a nepřípadné. Odmítám běhat se svoji zprávou o restaurování obrazu pro podpis k rámaři, který mi zhotovil blindrám, nebo za zedníkem, který mi u nástěnné malby nahodil jádrovou maltu omítkové plomby…

Restaurátorská zpráva jistě neslouží prioritně k "dokládání pracnosti restaurátorského výkonu", na druhou stranu by měla a musí poskytnout komplexní informace o tomto výkonu (v nichž je jeho pracnost implicitně zakódována), protože smyslem zprávy je nejen shromažďovat indicie o "vzniku, původním vzhledu, funkci, ideové náplni, historických úpravách a procesech degradace restaurovaného díla", ale poskytnout též relevantní informace pro časem jistě nevyhnutelné následné restaurátorské intervence.

Formulace "případné pokusy o interpretaci musejí být podloženy důkazy" se mi jeví nepřípadně striktní. Musejí být podloženy věcnými indiciemi, to jistě, ale důkazy? Termín "důkaz" je striktně definitivní a upřímně neznám snad jediný případ třeba uměleckohistorické interpretace středověkého díla, jejíž "důkazy" by nebyly obratem zpochybněny jinými "důkazy" jiných interpretů. Což je zajisté v pořádku. Důkazy ukončují diskusi.

Stejně nepřípadně striktní se mi zdá termín "trvalá archivace". Jaký má být horizont oné trvalosti? Sto let, pět set, tisíc? Nebo neomezený? Pak ovšem rezignuji předem, protože požadavku zjevně nemůže vyhovět ani tužkou psaný text na pergamenu, natož elaborát tištěný. Snad každý restaurátor, který se kdy pídil po dokumentaci svých předchůdců potvrdí, že základním problémem je po letech vůbec zjistit, kdo restaurování prováděl. Mimo jiné též proto je v Etickém kodexu (III/18) vznesen požadavek signování restaurovaného díla, který by bylo nanejvýš vhodné do metodiky začlenit a doplnit o požadavek informace o místě uložení dokumentace. V odůvodněných případech, ve kterých by to bylo technicky možné vzhledem k charakteru díla, si dovedu představit i dokumentaci vypálenou na archivním CD, zataveném v archivační fólii a připevněném např. na napínacím rámu obrazu. Podtrhuji, že Etický kodex chápe restaurátorskou dokumentaci jako "integrální součást restaurovaného díla" a jako takovou ji také požaduje uchovat.

K technické stránce obrazové části dokumentace jsem v rámci připomínkování návrhy zpracoval podrobnější specifikaci, kterou uvádím na závěr tohoto textu. Proto jen stručně:

Metodika chápe jako rozhodující stavy díla během restaurování ty fáze, kdy dochází k odstranění nějakých komponent (např. po sejmutí přemaleb apod.). To je jistě v pořádku, avšak za stejně důležité fáze pokládám i ty, kdy jsou naopak nějaké komponenty přidávány – např. tmelení malby, plastické retuše sochy apod.

Požadavek formátu negativu (či diapozitivu) pro dokumentaci zásadních stavů díla minimálně 4,5 x 6 cm je, zvláště pro fotografie 18 x 24 cm, zcela technicky neodůvodnitelný. Vývoj filmových materiálů dosáhl v konkurenci fotografie digitální takové úrovně, že dnešní kinofilm umožňuje zvětšeniny kvality, jaká byla před deseti lety dosažitelná jen u středního formátu. Rozdíl mezi kinofilmem a středním formátem na zvětšenině do formátu A4 dnes prakticky nepoznáme a pokud ano, pak je tak subtilní, že může mít význam snad pro uměleckou fotografii nebo pro náročné polygrafické zpracování, rozhodně nikoli pro fotografii, o kterou nám jde. Pochopitelně – mluvíme o kvalitních špičkových filmech poloprofesionální či profesionální kategorie, jako např. Agfa Vista, Fuji Superia, Fuji PRO 160, Kodak Portra apod. zpracovaných na adekvátních fotopapírech. Pokud se někdo spokojí s prošlým Kodak Goldem z trafiky odvedle a běžným zpracováním v digilabu, pak nelze očekávat zázraky. Při takovém přístupu však ani formát negativu nic nezmění…

Snímání kalibrační škály na každém snímku je jednak nereálné, jednak zbytečné. Úplně postačuje snímek škály na sérii fotografií snímaných za shodných světelných podmínek. Verifikace digitálních snímků výchozím RAW souborem je potřebná, ale pouze u několika rozhodujících stavů díla (ostatní snímky lze v případě pochybností verifikovat shlédnutím RAW souboru archivovaného autorem snímku). Odevzdání všech těchto "digitálních negativů" (ať už v některé variantě RAWu či v DNG) ke všem snímkům je nepřijatelné, protože jednak znamená de facto rezignaci na autorská práva, jednak umožňuje komukoli autorem nekontrolovatelnou manipulaci s těmito "negativy" s nepředvídatelnými důsledky. Negativy, ať už klasické či digitální, musejí vždy zůstat vlastnictvím autora snímků s výjimkou kopií několika verifikačních digitálních negativů rozhodujících stavů restaurovaného díla. Autor se pochopitelně může dohodnout s objednatelem jakkoliv, ale pouze na základě svobodné vůle, nikoli metodického pokynu.

Nerozumím zcela logice diverzifikace formátu výsledných fotografií pro malířská a sochařská díla na jedné a pro uměleckořemeslné práce na druhé straně. Znamená to tedy s mírnou nadsázkou, že fotky korunovačních klenotů (= uměleckořemeslné dílo) postačuje zvětšit na 13 x 18, zatímco pro sv. Jána z návsi v Horní Dolní (sochařské dílo) je nezbytný formát 18 x 24…

Organizace památkové péče nepochybně může doporučit odborným vyjádřením i další potřebnou dokumentaci obrazovou i textovou, ale i v souvislosti s požadavky "trvalé archivace" nelze pominout jednu drobnost. Tou je finanční stránka věci – abychom nakonec nezjistili, že nás dokumentace vyjde dráž než restaurování…

Předání zprávy po dokončení prací je v mnohých případech zbožným přáním mimo realitu. V době, kdy se termíny restaurovaní řídí vším možným, jen ne odbornými požadavky, platí totéž i pro termín předání restaurovaného díla, který mnohdy ostatně bývá s datem dokončení prací totožný. Vznášejme podobné maximalistické požadavky tehdy, až budeme schopni restaurátorům garantovat, že nebudou muset především stíhat tu demontáž lešení, tu nutnost včasného zúčtování celé akce, tu to, tu ono, ale že budou mít na celé restaurování – včetně dokumentace – adekvátní čas, jehož délku bude prioritně určovat zájem restaurovaného díla, nikoli stavby, investora či úřednice z ministerstva. A z jiného pohledu – jak by měla být odevzdána dokumentace např. rozsáhlé fresky při předání restaurovaného díla, k němuž zpravidla dochází ještě před demontáží lešení (mimo jiné proto, aby bylo možné dílo zblízka shlédnout), když z lešení nelze pořídit fotografie celku i polocelků po restaurování, které nepochybně spadají do kategorie "zásadních stavů" a jako takové nesmějí v dokumentaci chybět? Už desetiletí je dobrým zvykem, že se při přejímce předkládá rozpracovaná dokumentace a v předávacím protokolu se stanoví termín odevzdání dokumentace celé. Objednatel může též do té doby pozdržet proplacení adekvátní části honoráře.

Předávací protokol podle (v mnohém již překonané a novelizaci vyžadující) vyhlášky č. 66 sice je součástí dokumentace, ale z vyhlášky nijak nevyplývá, že by tento protokol musel vypracovat restaurátor. Ani nemůže. Předávací protokol vzniká při předání díla podílejí se na něm všichni zúčastnění. Vyčíslení nákladů na restaurování je další sporné ustanovení, pocházející ještě z předlistopadových dob. Na mzdové a honorářové relace se vztahují předpisy vyšší právní síly (např. zákon o ochraně osobních údajů), mohou být též předmětem obchodního tajemství. Vyčíslení nákladů na restaurování by bylo snad akceptovatelné pouze jako uvedení celkové ceny té které akce, což je věc investora, resp. objednatele. O podpisech všech osob, které restaurování provedly, platí výše řečené. Předávací protokol musí podepsat strana, která dílo předává, tedy fyzická osoba – provádějící zodpovědný restaurátor, který je vždy faktickým dodavatelem vlastního restaurování, přestože na organizačním, smluvním a dalším zajištění se mohou podílet další subjekty. Pokud má ovšem restaurátor smlouvu s tímto zprostředkovatelským subjektem (agenturou, stavební firmou apod.), pak právně předává dílo tomuto subjektu a ten teprve investorovi, resp. objednateli, což lze v praxi jistě shrnout do jediného kroku. V těchto vztazích prioritně platí obchodní zákoník a další relevantní zákony, teprve poté vyhláška č. 66 jako předpis nižší právní síly a teprve vposled jakékoli metodické pokyny. V tomto smyslu se jeví i jako velmi problematický bod 4 metodiky – momenty, kdy objednatel může nepřevzít dílo, jsou podrobně popsány právě např. v obchodním zákoníku. Předávací protokol není výhradní povinností restaurátora, protože na jeho formulaci participují a podepisují jej další subjekty, pročež jeho případná absence nebo neúplnost nemůže být důvodem nepřevzetí jinak případně bezchybného restaurátorova díla… Velmi bych doporučil odpovědný právní rozbor dané problematiky; za stávajícího stavu si možná zaděláváme na pozoruhodné soudní kauzy.

K návrhu metodiky restaurátorských dokumentací:

Technická specifikace fotodokumentace restaurátorských prací

Fotodokumentace restaurátorských prací může být pořízena klasickou analogovou fotografií zpracovanou fotochemicky nebo fotografií digitální.

obecná pravidla
digitální fotografie
analogová fotografie