restaurování v české republice / tradice / současnost / perspektiva

restaurování - paradigma, klišé, étos

Vladimíra Koubová-Eidernová  /2004

Chceme-li změnit způsob přístupu široké veřejnosti k problematice restaurování kulturních památek – děl výtvarného umění v širokém slova smyslu, znamená to změnit současné paradigma¹ způsobu, jak je úkol restaurování pociťován, prožíván a tedy i praktikován. Znamená to také změnit zavedené klišé (ve které se paradigma může proměnit), podle jehož mechanismu se o restaurování myslí a jedná a podle něhož je většinou prezentováno v médiích.

Aktuální potřeba změny paradigmatu je diktována především těmito skutečnostmi:

Problematiku restaurování má tradičně mít starost kulturní elita daného společenství (národa). Podstatným rysem takové kulturní elity je její nezávislost na politických a ekonomických zájmech. V rozporu s tím je v současné době ostře prosazována tendence opačná: propojovat zájmy politických, ekonomických a kulturních elit, jež proto elitami v tradičním evropském smyslu přestávají být (často aniž si to uvědomují). V jejich perspektivě je problematika restaurování kulturních památek – děl výtvarného umění vnímána jako nevýznamná. Nevýznamná v tom smyslu, že restaurování (až na výjimky) je považováno za sice nákladnou, více méně však řemeslnou, mechanickou činnost, zbavenou ohledů k symbolickým a duchovním aspektům úkolu obnovovat kulturní a umělecká díla, tedy zodpovědnosti, jež ovšem k této činnosti (viz níže) neoddělitelně náleží. Cílem restaurování se v tomto pojetí většinou stává sebeprezentace investora. Ta nejednou spočívá v  potřebě vyhovovat zploštělé představě o »image« evropskosti.

Naproti tomu chceme tvrdit, že restaurování je ne-mechanickou, tvůrčí a tedy dramatickou aktivitou, která se zabývá vážnými otázkami. Včetně existenčních, etických a duchovních. Z hlediska odvahy k poznávání restaurování čelí tajemstvím. Má z mnoha důvodů kvality a rysy detektivního románu – poutavé napětí jeho příběhu, smysl pro úctu k nejdrobnější stopě, umění klást otázky, romantiku. Má také mnoho z dramat vědeckosti a tvořivosti vůbec – nejen výtvarné. Má ovšem i mnoho z mystických cest. Jejich riskantní úchvatnost a také jejich zodpovědnost a tíži. Na prvním místě je však restaurování nekonečnou, nenápadnou a trpělivou prací, službou v pokoře. Službou komu, službou čemu, službou proč? 

Výraz restaurování je označením děje – události či procesu, ve kterém běží o to něco znovu postavit či ustavit. V užším smyslu znamená uvedení nějakého objektu (ale i subjektu) do původního, z hlediska času předcházejícího, stavu. Z hlediska prostoru sloveso restaurovat (od něhož je pojem restaurování odvozen) znamená uvést tento předmět a to z čeho se skládá – zpět (srov. předpona re-) do původní polohy, původního postavení, výchozí pozice. Restaurování je ale nejen pohybem proti směru času – k východisku, ale též pohybem k obnově výchozí kvality (znovuzhodnocením – viz níže), což znamená podstaty díla – tedy v jistém smyslu zopakováním tvůrčího procesu na nové, v jistém smyslu vyšší rovině (s bohatším poznáním a historickou zkušeností). Jde tedy o pohyb, o přemísťování celku či částic předmětu nějakým směrem, totiž jako pohyb orientace.

Tato zorientovanost pohybu restaurování se ovšem děje ne pouze v čase a prostoru – v oblasti fysis. Děje se také k nějakému smyslu a jakýmsi hodnotám – je pohybem v oblasti duše a ducha. Protože se předpokládá, že o restaurovaném objektu či subjektu bylo usouzeno (a obecně – ve shodě určité komunity – se posléze míní), že je upadlý a tím znehodnocen. Právě to zakládá důvod proč restaurování podnikat. A proto také restaurování často nazýváme rehabilitací – znovuudělením hodnoty a cti určitému předmětu, zejména uměleckému dílu – od kulturní krajiny, přes architekturu k soše, obrazu a jakémukoli jednou utvořenému, ale vždy znovu stavěnému dílu, jímž na prvním místě ovšem je sebebudující se lidská osoba. V souvislosti s restaurováním – rehabilitací vždy tedy uvažujeme o znovuzhodnocení, znovuuplatnění toho, co je restaurováno.

Aniž si to většinou uvědomujeme, cítíme ovšem, že nejvýznamnější důvod, proč proces obnovy je podnikán, je založen na tom, že restaurování a rehabilitování je v podstatě re-animací. Že totiž restaurovat či rehabilitovat znamená navrátit ošetřovanému předmětu to, co jej kdysi při jeho vzniku učinilo oduševnělým, »živým«. Rehabilitovat umělecké dílo znamená tedy dokonce učinit znovu zřetelným to, co v prostoru jím obývaném zpřítomňuje cosi stále živého, duchovní pohyb, plamen směřování vzhůru (v popisech senzibilů nebo příkladným způsobem na Rembrandtových obrazech se nabízí jako aura – záření, jakýsi nástroj předávání kvality života přímo z jeho zdroje). V tomto smyslu je úkol restaurování vydatně spřízněn také s lékařstvím – s jeho uměním navracet kvalitu života uzdravováním těla, duše a ducha souběžně v jejich jednotě.

Nejzávažnějším a nejobtížnějším posláním restaurování je tedy re-animovaným předmětům navracet jejich sálající, zářivou živost. Je to ona vlastnost výtvarných děl, kterou badatelé nazývají zpřítomňovací síla, a kterou například legendy o vzniku a působení milostných obrazů a soch, či milostných (poutních) míst v krajině nazývají sacrum. Je to jejich racionálně těžko uchopitelná schopnost prezentovat v jimi obývaném prostoru dynamiku pohybu, který je zdrojem vznikání, udržování a obnovování všeho živoucího.

Znamená to, že restaurování je také dějem a událostí, jež znovu činí aktuální a přítomnou tajemnou, nicméně komunikovatelnou – terénu naší schopnosti prožívat a pocitovať se nabízející – dynamiku ducha. Je tedy vždy analogií tvorby (tj. nalézání nerukotvorných, člověku »z nebe« darovaných) ikon, jejichž vznik – nález – závisí na duchovně-mravních kvalitách tvůrce i objednatele (jeho úmyslu) a ochotě pokorně zapomenout na vlastní dovednost a v sebezapření »pouze« spolupracovat s nadčasovým »dárcem obrazu«. Ve staré řečtině styl znamená étos. Obnovit styl uměleckého díla – restaurovat je – znamená potom nikoli nabídnout investorovi nástroj vytváření jeho zploštělé »image« evropanství, nýbrž spíše znovu dát průchod étosu díla – podněcovat praxi životního stylu, jednání a chování neseného pohybem hodnotové zorientovanosti. Ta se pak stává jeho étosem.

Restaurování je tedy nástrojem a procesem výchovy společnosti. To proto je vyloučeno, aby restaurátor a s ním spolupracující konzervátor, vykonávající tzv. památkový dozor a koncipující ideový a realizační záměr podnikaného restaurování, byli v situaci »zaměstnanců« investora. Z podstaty svého profese jsou povoláni být mu partnery, a to partnery v hierarchii řádu neformální (skutečné, z  vnějšku nevnucené) autority investorovi nadřazenými »guru«, mistry životního stylu, »učiteli mravnosti«. (Podobně lékař, psychoterapeut, vysokoškolský učitel není zaměstnancem léčeného či žáka, nýbrž jemu probíhajícím procesu nadřazeným partnerem, jemuž v ideálním případě náleží vysoký honorář a to právě proto, že léčba či výuka může být nepříjemná). Totéž zplna platí o »restaurování« přírody a kulturní krajiny – o ochranných a obnovných intervencích do jejich »upadlého« stavu.

Zaměstnavatelem restaurátorů, konzervátorů a expertů v oblasti přírodovědy a tvorby krajiny a zároveň investorem jimi podnikaných aktivit nemůže ale být ani instituce státní památkové péče či instituce státní ochrany přírody, na něž je delegován veřejný zájem. Zaprvé proto, že veřejný zájem na obecně prospěšném rehabilitování a re-animaci výtvarných děl, resp. přírody a krajiny, nemůže než nebýt nesen individuálními osobami. »Jenom« lidmi, jejichž prostřednictvím – pokud není systém, v jehož rámci fungují, nastaven tak, aby nemohli selhat – se v praxi veřejný zájem ze zájmu veřejného mění v zájem pouze údajně veřejný, zatímco ve skutečnosti dochází k prosazování zájmů jednotlivců a skupin, pro které vážně míněné rehabilitování památek a přírody je v podstatě nežádoucí.

V krajních případech obnova pohybu orientovanosti kulturního díla – pohybu, který je nesen tvůrčím rozhodnutím pro nadčasové a duchovní, jež profesně uskutečňované restaurování nutně zakládá – je těmto jednotlivcům a skupinám nejen na obtíž pro svoji například nákladnost a zdlouhavost, ale je pociťována jako výslovně nepřátelská jejich zájmům resp. i osobnostnímu ustrojení. Protože právě tendence minimalizovat rozsah prostorových a časových horizontů, v nichž tyto society »kroužků« či »mafiánských rodin« chtějí operovat, uzavřenost, je nástrojem i důsledkem jejich moci a tendence moci se arogantně uchovávat. Tato uzavřenost se nesnáší s pohybem orientovanosti k mimo-časnosti, nadto neinstrumentovatelným.

Závažnost (nebezpečí) tohoto fenoménu je značná. Ne nadarmo nejvýstižnější mýtická metafora² zlého, tak, jak ji realizuje básnický popis draka-krokodýla ve starozákonní knize Job, zdůrazňuje právě neproniknutelnou, kruhovou propojenost jednotlivých článků jeho pancíře, naprostou uzavřenost – opevněnost – jeho jeho těla a agresivní síly v něm. Dodejme, že citovaný básnický popis existence a výrazu zla není prost naděje: existuje (jediná) síla, schopná kruhovou obranou dračího pancíře proniknout. Pohyb Ducha.

Kruhově se uzavírající instituce nemohou tedy být zaměstnavateli umělců a expertů, kteří z principu své profese jsou teoreticky povinni být svého druhu mistry duchovního života, skutečnou kulturní elitou, jejíž sociální role je pro zdraví společnosti stejně nezbytná, jako kulturní díla sama a jako například role lékařů.

Bylo by snad možné částečně napravit daný stav, úzkostlivým výběrem personálu těchto institucí v konkurzech a zejména ustavením Komor pracovníků památkové péče a ochrany přírody, co do mravní autority nadřazených i ministerstvům.
 

(Autorka je historička umění)

 

¹ Paradigma = přednázorový, apriori užívaný a pouze při nástupu nových kulturních epoch znovu diskutovaný vzorec postojů. zpět do textu
² Z hlediska teorie poznání je metafora nejsilnějším nástrojem uchopení smyslu skutečnosti.