restaurování v české republice / tradice / současnost / perspektiva

stav oboru restaurování v ČR

Martin Pavala  /2005

(Text vznikl velmi narychlo a improvizovaně jako apelativní informace pro MK; v žádném případě si nečiní nárok na úplnost. Faktem je, že několik kolegů mi vzápětí zlehka vytklo, že skutečnost je ještě daleko horší…)

Rekapitulace

Restaurování uměleckých děl bylo konstituováno na soudobých nejmodernějších principech ve 40. a 50. letech 20. stol. díky osobnostem prof. Bohuslava Slánského, zakladatele restaurátorské školy na AVU, a historika umění Vincence Kramáře.

Během 2. poloviny 20. stol. stál obor na kvalitativní špičce ve světovém kontextu. Obstál při přímé konfrontaci se světovými pracovišti např. při likvidaci následků katastrofální povodně ve Florencii v 60. letech či při srovnání výsledků restaurování u nás a v pařížském Louvru při návštěvě vedoucí rest. pracoviště Louvru na přelomu 80. a 90. let. Výsledky 40 let trvání české restaurátorské školy byly široce zhodnoceny a prezentovány na velké výstavě v Mánesu v r. 1989; tato výstava restaurátorů, pracujících ve svobodném povolání (obor byl od počátku koncipován a měl též právní statut specifického oboru uměleckého) měla i ryze existenční charakter − po celá 90. léta probíhala intenzivní snaha o „socializaci“ oboru a nahnání všech restaurátorů do k tomu účelu zřízené organizace − Státních restaurátorských ateliérů. Oboru, který též skýtal obživu mnoha režimem zavrženým výtvarníkům, se podařilo tomuto tlaku až do listopadové revoluce odolat, což lze dodnes považovat za malý zázrak.

Ihned po revoluci vypracovala nově konstituovaná profesní platforma − Asociace restaurátorů − podrobný návrh na nové legislativní uspořádání oboru. Základem byl progresivní systém, obvyklý v civilizovaném světě u oborů příbuzných či srovnatelných, založený na existenci zákonem ustanovené profesní komory. Po rozsáhlých diskuzích a oponenturách byl příslušný návrh zákona předložen České národní radě; bohužel, po souhlasném projednání zásad zákona se již nestihlo před volbami v r. 1992 schválit paragrafované znění. Zásadní odpor nové politické reprezentace vůči svéprávným a svébytným profesním strukturám prakticky nový pokus o projednání zákona zablokoval. Návrh zákona však bez jakékoli změny převzali slovenští kolegové, kteří nalezli u svých politických reprezentací více pochopení, takže Slovenská republika je dnes jediným státem, kde restaurátorské komora dlouhodobě funguje (systém byl i při konzultacích v Bruselu označen jako možný modelový systém pro celou EU).

Vydáváním oprávnění k restaurování je zmocněno Ministerstvo kultury. Příkazem ministra byla − jako provizorní řešení − konstituována Komise pro restaurování MK, která měla žádosti o restaurátorské licence posuzovat z odborného hlediska a měla též být poradním orgánem ministerstva pro otázky restaurování obecně. Bohužel se nepodařilo Komisi jakkoli zakotvit v zákoně či prováděcí vyhlášce; respektování či nerespektování, ba i svolání či nesvolání Komise bylo tak zcela (a prakticky je posud) na libovůli momentální úřednické garnitury. Mnoho licencí tak bylo např. počátkem 90. let vydáno bez vědomí Komise, která vůbec nebyla po jistou dobu svolávána.

Díky absolutnímu podcenění smyslu a významu oboru a zbrklým pseudoliberálním tendencím prvé poloviny 90. let se z restaurování posléze stala živnost, a to přes předem zřejmé rozpory živnostenského a památkového zákona. Škody, které tento právní nesmysl napáchal na úrovni oboru a tím pochopitelně též na úrovni péče o nejvzácnější součásti našeho kulturního dědictví, jsou nedozírné. Degradace oboru byla doslova děsivá. Teprve po několika letech, konkrétně v r. 2000, bylo restaurování kulturních památek ze živnostenského zákona opět vyjmuto.

Současný stav

Restaurování kulturních památek, které jsou uměleckými nebo uměleckořemeslnými díly, je upraveno pouze rámcově památkovým zákonem (což samo o sobě je systémově legislativní nonsens, neboť památkový zákon upravuje vztah státu a vlastníků kulturních památek, nikoli výkon jakýchkoli profesí). Restaurování je jedinou profesí, taxativně vyjmutou z živnostenského zákona, která není upravena samostatným zákonem. (Na všechny výzvy o řešení této situace odpovídalo MK tím, že nemůže příslušný zákon o rest. komoře vypracovat a předložit, protože se jedná o zákon o profesi a podán musí být poslaneckou iniciativou!? Na čem se tento podivný názor zakládal nám není dodnes jasné.)

Komise pro restaurování MK, která měla být alespoň provizorní „oborou autoritou“ (ono provizórium, jak je v kraji zvykem, se protáhlo již na polovinu druhého desetiletí), zdegradovala do zcela nesvéprávného poloautomatu na projednávání žádostí o licence. Komise (prý proto, že nemá právní subjektivitu, o což ale ve skutečnosti vůbec nejde…) nemůže podávat ministerstvu jakékoli podněty, je jí dovoleno se vyjádřit jen k tomu, o co jí samo ministerstvo požádá. Členové Komise, takzvaného poradního orgánu ministerstva, musejí, chtějí-li ministerstvu podat jakýkoli podnět, tak činit jako jednotlivé osoby prostřednictvím podatelny. Trapně nesvéprávné postavení Komise se plně vyjevilo při aféře kolem zřízení tzv. Metodického centra konzervace v Brně v roce 2002, kdy došlo i k bezprecedentnímu falšování zápisu a manipulacím s jasně vyjádřeným stanoviskem Komise. Komise nemá v rámci oboru jakoukoli autoritu.

Obor je zcela atomizován, naprosto neexistují jakékoli zpětné vazby, státní správa je zcela bezmocná (nebo bezmoc předstírá) i při řešení těch nejděsivějších profesních prohřešků, vedoucích mnohdy k totálnímu zničení „restaurované“ památky. Naprosto není např. řešen postih restaurátora, který pracuje v rozporu se svým oprávněním, což je v praxi u mnohých „restaurátorů“ zcela běžné. Licence může být (krom ztráty svéprávnosti apod.) odebrána pouze v případě prokazatelného hrubého poškození památky – za patnáct let se MK odhodlalo řešit podobný případ pouze jednou, přičemž dotyčný se odvolal k soudu, ten se tradičně vleče a onen „restaurátor“ dále zvesela pracuje. Nerespektování rozsahu licencí a manipulace s nimi (fyzicky jsou pouze snadno falšovatelným listem kancelářského papíru bez jakýchkoli ochranných prvků) je jedním ze zásadních problémů každodenní praxe.

Neexistence „oborové autority“ vede k tomu, že se ji snaží vehementně suplovat památková péče, která tak mnohdy překračuje své kompetence i odborné schopnosti, chtějíc diktovat restaurátorům i detaily technologických a metodických postupů, což je zcela nepřijatelné už proto, že za výsledný stav restaurovaného artefaktu odpovídá výhradně restaurátor a on tedy musí mít konečné slovo při stanovení koncepce restaurátorského zákroku. Nezbytně nutný partnerský vztah restaurátor – památkář je posunován do stavu restaurátor – podřízený památkáře. Kvalitní restaurátoři v terénu nemají jakékoli odvolání či podporu proti mnohdy brutálním nátlakům laických investorů, kteří mnohdy mají představy o restaurování na úrovni 19. století, některých špatných památkářů nebo několika dominantních stavebních firem, které zcela ovládly trh s rekonstrukcemi památek a restaurátorské práce zajišťují subdodavatelsky. Neexistuje systém objektivního zadávání restaurátorských veřejných zakázek; většina akcí v podfinancovaném oboru se vejde do limitu 2 mil. Kč, na který se žádná pravidla daná zákonem o zadávání veřejných zakázek nevztahují, při větších akcích je zpravidla jediných kritériem cena, což je v případě restaurování obecně a při popisovaném stavu oboru zvláště kritérium velmi jednostranné a zavádějící. Odborné posouzení nabídek prakticky neexistuje. Zejména v regionech provádějí jmenovitý „předvýběr“ pro investory běžně památkáři (přestože památkové ústavy byly v minulosti opakovaně upozorňovány MK, že k jmenovitému doporučování restaurátorů nemají jakékoli oprávnění). Vznikají uzavřená souručenství, do jejichž struktury je nemožné proniknout − mnohé mohou napovědět publikované přehledy provedených restaurátorských prací v konkrétních regionech. Velmi problematický je systém, kdy památkové ústavy jsou zároveň správci jednotlivých objektů − a tedy investory − a zároveň „nezávislými“ odbornými partnery či dohlížiteli restaurátorů. Popsané prostředí je živnou půdou možné korupce.

Obor postrádá jakoukoli koordinační a informační platformu. Dochází k neuvěřitelně paradoxním situacím − jeden z příkladů z posledních dnů: V červnu byla na pardubické univerzitě založena − transformací soukromého Institutu restaurování a konzervačních technik Litomyšl, školy stojící za samostatnou pozornost − samostatná fakulta restaurování, v mnohém dublující tradiční Školu restaurování Akademie výtvarných umění, nárokující 5 profesorských, 5 docentských a řadu asistentských míst. Logicky by se dalo předpokládat, že takto významný krok bude navržen, prodiskutován, oponován, studijní programy jednotlivých škol harmonizovány atd. atd. Skutečnost je taková, že Akademie výtvarných umění se o tomto kroku vůbec oficielně nedozví, vedoucí restaurátorské školy, takto též členové zmíněné ministerské restaurátorské komise, nevědí o ničem (otázkou zůstává, ví-li o něčem samo ministerstvo). Vše rozhodne pouze akreditační komise MŠMT, která patrně nemá potřebu se nikoho z oborníků na cokoli dotázat. (Jak a čím se bude mimochodem živit dalších 15 absolventů restaurování ročně, když chronicky katastrofálně podfinancovaná památková péče není schopná uživit už ani restaurátory stávající, zůstává záhadou…)

Definice oboru i kvalifikační kritéria pro získání licence v zákonu o památkové péči jsou sice maximem možného v rámci dané právní úpravy, věcně jsou však zcela nedostatečná. Podrobnější pravidla výkonu profese (stejně jako u architektů, lékařů − v mezinárodní definici profese ICROM je práce restaurátora přímo přirovnána k práci chirurga − apod.) lze stanovit pouze zvláštním zákonem. Etický kodex, podrobně tato pravidla definující, vypracovaný v 90. letech Asociací restaurátorů na základě podobných zahraničních profesních směrnic, není jakkoli závazný, není ani obecně znám jako případně nevymahatelné, nicméně autoritativní doporučení.

Naprosté zmatky a chaos panují v otázce sazeb DPH za restaurování uměleckých či umělecko řemeslných děl. MK nezajistilo dostatečnou koordinaci s MF, takže příslušná příloha k zákonu o DPH není formulována jednoznačně a konkrétní sazba konkrétního restaurátorského zásahu se musí konzultovat individuálně nebo je restaurátor zcela vydán blahovůli příslušného berního úředníka.

Přes to všechno si vrcholní představitelé oboru stále zachovávají úroveň srovnatelnou s absolutní světovou špičkou. Postuláty české restaurátorské školy a náš systém výuky na vysoké umělecké škole se staly inspirací pro konstituování oboru v mnoha evropských zemích. Obor má vynikající vědecko výzkumné zázemí, restaurátoři přirozeně spolupracují se špičkovými uměleckými historiky. Restaurátorská škola Akademie výtvarných umění navazuje na odkaz prof. Slánského a uchovává si standartně vynikající úroveň.

Obor má dostatečný potenciál řešit řadu odborných problémů a požadavků sám (příkladem budiž aktivita na počátku 90. let − publikace, sympozia, výstavy, mezinárodní kontakty…; nemůže se však věnovat odborným, prezentačním a dalším aktivitám a odborně růst, musí-li dennodenně bojovat o holé přežití v patologickém prostředí. To samozřejmě vede k celkové degradaci profese, v níž jsme půl století její existence patřili k absolutní světové špičce.

Rámcový návrh řešení

Zásadní je ustavení „oborové autority“, všestranně reprezentující a zaštiťující profesi ve vztahu k veřejnosti, státu, zadavatelům, památkářům. Občanské profesní sdružení tuto roli neplní, což lze do značné míry přičíst na vrub celkové společenské situaci. Asociace restaurátorů, která byla v jiném společenském klimatu po listopadové revoluci několik let respektovaným reprezentantem, byla postupem času zcela ignorována i ze strany státní orgánů a organizací a zdegradovala do pozice jakého zájmového kroužku. (To ostatně postihlo celou řadu podobných institucí.)

Musí být ustavena organizace typu klasické profesní komory; to však vyžaduje dlouhodobý legislativní proces. Lze i velmi vážně uvažovat o variantách bez klasického povinného členství a přenesené působnosti orgánu státní správy, tedy atributů, které jsou často kritizovány a mohou někdy působit dojmem jakéhosi uzavřeného cechu. V minulosti jsme několik podobných variant zpracovali. Ustavení komory je do jisté míry i politikum −paušální, apriorní (a hloupý) odpor jisté významné části naší politické reprezentace vůči profesním komorám je znám.

Je nutné hledat účinné řešení v relativně krátkodobém horizontu a ustavení komory, resp. přijetí samostatného zákona o restaurování, chápat jako dlouhodobý cíl. Organizaci, která by komoru anticipovala, která by měla schopnost stát se sama, svým odborným potenciálem, onou respektovanou autoritou, jenž by zavedla a v praxi ověřila postupy navrhované pro komoru (především systém akreditací restaurátorů apod.), a která by byla partnerem orgánům a organizacím státní správy, je možné a nutné ustanovit prakticky ihned. Navrhujeme proto:

Ustanovení „Národní rady pro restaurování“.

Základní funkce Rady:

Rada by až do prosazení zákona o restaurování, resp. zavedení nového akreditačního systému, převzala též funkci dosavadní Komise pro restaurování MK.

Právní forma Rady:

Národní radu pro restaurování by měl zřídit Ministr kultury, jmenovat její prezidium a pověřit ho zpracováním statutu, organizačního a jednacího řádu a dalších základních dokumentů. Rada by (na principu dobrovolnosti) sdružila organizace i fyzické osoby pracující v oboru. Rada musí mít právní subjektivitu.
Radu lze variantně zřídit i na základě zákona o sdružování; pak by bylo nanejvýš potřebné, aby ji Ministr verifikoval jako svůj poradní orgán a připomínkové místo a pověřil ji též funkcí stávající Komise MK.

Zřízení Rady by nekladlo žádné finanční nároky na státní rozpočet, Rada by se financovala sama zejména příspěvky svých registrovaných členů a placenými službami dalším subjektům.

Za velmi perspektivní základ budoucího účinného akreditačního systému pokládám praxi, úspěšně zaváděnou od roku 2000 v Anglii (viz příloha).

Systémová „reforma restaurování“ by měla jít ruku v ruce s reformou památkové péče, o níž se bezvýsledně diskutuje 15 let a která je zcela nezbytná, má-li si památková péče uchovat alespoň elementární účinnost a nezbytnou míru celospolečenského respektu, který v současné době nemá vůbec.

Poznámka na závěr

Při následné konzultaci s legislativním odborem MK jsme došli ke společnému závěru, že místo přechodného období Rady pro restaurování bude všestranně účelnější ihned zahájit všestrannou přípravu plnohodnotné restaurátorské komory.