návrh záměru památkového zákona publikován

Martin Pavala (Konzultační centrum pro restaurování AVU) / květen 2008

Zásadní omezení odborné složky památkové péče, latentní redukci počtu kulturních památek a možnou demontáž ústředního pracoviště NPÚ, zavedení řemeslných oprav uměleckých a uměleckořemeslných děl na úkor jejich restaurování, fixaci současného stavu vydávání povolení k restaurování s několika kosmetickými úpravami – to a mnohé další přináší Návrh věcného záměru zákona o památkovém fondu, který publikovalo k veřejné diskusi na svém webu Ministerstvo kultury ČR.

Vlastní návrh je doprovázen obsáhlým elaborátem Hodnocení dopadů regulace firmy pro ekonomické expertizy a investiční poradenství EEIP, a. s.

Úvodem poznamenejme, že je jistě skvělé, že ku spolupráci na přípravě zákona byla vyzvána též Akademie výtvarných umění a Asociace restaurátorů, jejíž předseda zasedl i v dotyčné komisi, avšak skvělost vyzvání poněkud ztrácí na lesku prostým faktem, že veškeré, dlouhodobě koncipované a dosti argumentované návrhy byly – aniž se nám dostalo jakýchkoli protiargumentů – prostě shozeny se stolu. V elaborátu EEIP na stránkách 46-49 se dozvídáme proč, a je to zjištění vskutku tristní, přesahující dimenze surreálna.

Firma vyhodnocovala tři varianty:
0) ponechání současného stavu,
1) změna režimu, nový katalog restaurátorských prací („třídník“), upřesnění důvodů pro pozastavení oprávnění k restaurování,
2) změna režimu – zřízení profesní instituce na způsob samosprávné komory, která by převzala všestranné garance za obor.
Přínosy a náklady jednotlivých variant jsou porovnány v tabulce (str. 47) a konstatuje se, že jako nejvhodnější se jeví implementace varianty č. 1. Prostudujeme-li ovšem příslušnou tabuličku, zjistíme, že všechny ukazatele variant 1 a 2 jsou shodné, ba co více, že varianta komorová vychází příznivěji (nižší administrativní náklady MK) – nebýt dvou kritérií, nad nimiž opravdu zůstává rozum stát. V případě komory prý „přetrvává možnost neetického chování restaurátorů“ a maximálním počtem negativních bodů jsou ocejchovány údajné „náklady na zřízení Komory“…

Co k tomu dodat. Jde o omyl? Absurdita obou argumentů je tak zjevná, že se o nich už snad ani nedá polemizovat. Nicméně – náklady na zřízení komory jsou pro stát nulové, její zřízení a veškerý provoz by samozřejmě byl hrazen z výhradně z prostředků jejích členů. To se ostatně konstatuje i ve starém návrhu zákona o Komoře z počátku 90. let a u profesních komor je to zcela obvyklé. A etické chování? Jakým způsobem bude garantováno v případě varianty 1, tedy lehce modifikovaného současného stavu? Absolutně nijak. Jedině Komora zavazuje své členy k dodržování Etického kodexu, a to nikoliv jenom formálně, ale de facto právně vymahatelně. Ke kontrolnímu systému památkové péče přidává (podtrhuji – přidává, nahrazuje) systém kontroly profesní včetně profesní etiky…

Při objektivním vyhodnocení obou variant by doporučení muselo být zcela jednoznačné, a to ve prospěch zřízení restaurátorské komory. Žádáme Ministerstvo kultury, aby jednoznačně mylné, defektní doporučení firmy EEIP objektivně přehodnotilo a zapracovalo do konečné verze návrhu zákona variantu 2 – zřízení restaurátorské komory. Lze se však oprávněně obávat, že tato žádost zůstane oslyšena – v přílohách elaborátu, shrnujících podněty jednotlivých účastníků přípravy zákona (str. 161), je jasně deklarováno přání Odboru památkové péče MK zachovat systém udělování oprávnění k restaurování v působnosti ústředního orgánu státní správy…

Sdružení historických sídel Čech, Moravy a Slezska požadovalo rovněž úpravu restaurování zvláštním předpisem včetně podrobných podmínek pro autorizaci. Současný návrh zákona zachovává systém dvojstupňového hodnotového zařazení kulturních památek (kulturní památka – národní kulturní památka). Na něj navázaný dvojstupňový systém autorizace restaurátora (restaurátor – autorizovaný restaurátor) předpokládá právě návrh zákona o Komoře, včetně podrobných podmínek autorizační zkoušky.

Co tedy přináší v oblasti restaurování Návrh věcného záměru vlastně nového? Upřesnění katalogu restaurátorských specializací (tzv. „Třídníku“), aniž je však řečeno, jak. Budiž – otázka jak? má však fundamentální význam. Současný Třídník například vůbec není provázán s učebními plány a systémem státních zkoušek na vysokých školách, má celou řadu koncepčních neujasněností (figurální díla – nefigurální díla, nadměrná akcentace materiálové složky zatříděných specializací na úkor složky výtvarné a slohové apod.). Co dále? Nadále se bude posuzovat formální kvalifikace (vzdělání, praxe) a odborné schopnosti. Jak? Stále jenom z dokumentací, navíc omezených nesmyslným časovým limitem? Z praxe Komise pro restaurování je dostatečně známo, jak může být takové posouzení formální či ošidné. Pozitivní je vydávání průkazu o oprávnění k restaurování namísto současných, formálně až nedůstojných a snadno falšovatelných kusů papíru s kulatým razítkem. Je to však dostatečná změna? Zajisté nikoli. Přejmenování Komise pro restaurování na Restaurátorskou radu snad ani netřeba brát příliš v potaz, ale její zřízení by bylo ze zákona povinné, což je věc, po které jsme velmi dlouho volali. Je ovšem otázka, jak bude prováděcím předpisem koncipováno její složení; zůstává též v roli poradního orgánu, jehož výstupy nejsou pro MK nikterak závazné. Kontrolní funkce bude mít nově koncipovaná Památkové inspekce, která bude nově orientována nikoli – jako dosud – dovnitř struktury veřejní správy, ale zejména navenek – k vlastníkům, restaurátorům a všem, jejichž činnost může ovlivnit památkový fond. Prima. Jen se vtírá otázka, jak to chce inspekce všechno zvládnout.

Tím však výčet pozitiv chtě nechtě končí. Hrůzu a děs nahání především záměr definovat restaurování jako protikategorii pojmu „řemeslná oprava“.

Ano, sami jsme nesčíslněkrát poukazovali na zavádějící vymezení restaurování jako formy „obnovy“ a poukazovali na to, že restaurováním se začasté označují i zásahy zejména na nemovitostech, které s jeho věcnou definicí nemají cokoli společného. V tomto smyslu nelze než souhlasit s konstatováním v elaborátu EEIP, že „v současné době splývají pojmy restaurování a řemeslná oprava, kdy často bývá pro jakýkoli zásah na kulturní památce (i nemovité) vyžadováno, aby jej prováděl restaurátor, ač nejde o práci umělecko-řemeslnou, natož uměleckou“. Proto také elaborát doporučil specifikaci pojmu restaurování k odlišení restaurátorské práce a řemeslné opravy. Ve všech relevantních zmínkách v dotyčném elaborátu (str. 76-79) se mluví v obecné poloze o kulturních památkách, citujeme: „Bude definován pojem restaurování jako protikategorie pojmu řemeslná oprava, která je jedním ze zásahů na kulturní památce“.  A dále: „Je zřejmé, že přínosem bude navrhovaná úprava pro vlastníky a uživatele kulturních památek a nemovitostí, kteří budou moci jednoduché opravy nechat provádět řemeslníky a ne restaurátory, jako je to v současnosti někdy vyžadováno…“ Vlastní text Návrhu věcného záměru však toto doporučení posunuje do úplně nové polohy, aplikujíce řemeslnou opravu nikoli tam, kde je terminologické i věcné vyčistění pojmů žádoucí a nezbytné, tedy zejména do oblasti nemovitostí či památek charakteru povýtce řemeslného, ale – zcela nad rámec citovaného doporučení – do oblasti uměleckých a uměleckořemeslných děl (!!!), cit.: „Pojem restaurování bude definován jako protikategorie pojmu řemeslná oprava. Řemeslná oprava bude také jedním ze zásahů na kulturní památce nebo její části, která je dílem výtvarného umění nebo uměleckořemeslnou prací. Půjde o takový zásah, který nebude vyžadovat odbornost restaurátora a nebude jej tudíž muset provádět restaurátor (například běžná údržba nebo oprava nezasahující do podstaty památky a jejích kulturně historických hodnot).

Ano, čtete dobře. Tak nevím. Je to jen omyl nebo nebetyčná nekompetentnost a nepochopení problému? V této zemi se šedesát let konstituuje obor restaurování výtvarných děl. Jedním z jeho fundamentálních, teorií i praxí nesčíslněkrát potvrzených principů je to, že jakýkoli zásah na výtvarném díle může provádět jenom restaurátor; neexistuje totiž zásah, který by nemohl ovlivnit podstatu výtvarného díla a jeho kulturně historickou hodnotu. Běžná údržba? Což takhle vyčistění špinavé malby nebo sochy? Opravdu se někdo vážně domnívá, že jej nemusí dělat restaurátor a že jím nelze obraz či sochu zničit? Jaká oprava výtvarného díla „nezasahuje do její podstaty“??? Co všechno si laický vlastník nebo uživatel výtvarného díla vysvětlí jako „běžnou údržbu nebo opravu“? Nezapomínejme, že podle téhož návrhu se k „řemeslné opravě“ vůbec nebude vyžadovat vyjádření odborné složky památkové péče! Lépe snad nedomýšlet… Tento návrh neposunuje metodiku restaurování, či obecně péče o umělecká díla, zpět do 19. století, ale rovnou kamsi do hlubin pravěku a ještě mnohem dále. Neguje samotný princip restaurování (a jednotlivých složek restaurátorského procesu) jako jediného možného způsobu ošetření uměleckého díla a v důsledku nutně povede k zásadnímu a nevratnému poškození kulturního dědictví. To, prosím, není proroctví slepého mládence, ale konstatace nezvratného faktu.

Kdysi jsme jásali, že v jednom z řady návrhů nového památkového zákona (tuším to byl ten, který připravovala počátkem 90. let skupina pod vedením prof. Horyny) byla zapracována i teze, že restaurátorskou metodiku je žádoucí ve zvláště významných případech uplatňovat například i při „obnově“ architektury. Je pár realizací, které dokládají oprávněnost téhož. Nikdy však, opakuji, nikdy, ani v dobách zahrnutí restaurování do živnostenského zákona, nebyl ani náznakem zpochybněn onen základní princip výhradního ošetření výtvarného díla restaurátorem. Už v zásadách restaurování z konce let osmdesátých se v duchu mnoha desetiletí předchozí praxe konstatuje, že veškeré zásahy na výtvarném díle může provádět jenom restaurátor. A hle, čas oponou trhnul a jasnozřivý úředník usvědčuje celý obor a jeho teorii i praxi z fatálního omylu…  Ach probůh…

Ve stínu této megazhůvěřilosti, srovnatelné svými hrozícími dopady minimálně s direktivním prosazováním manufakturního restaurování ve Státních restaurátorských ateliérech neblahé paměti před 30 lety, zůstávají další „drobnosti“, jako povinnost vlastníka doložit v žádosti o restaurování povinně restaurátorský průzkum (naprostý nesmysl, opět vytrhující úvodní etapu nedělitelného restaurátorského procesu z jeho kontextu, kterému jsme se již okrajově věnovali).

Výčet věcí, které nová právní úprava restaurování musí obsahovat, jde nad rámec této poznámky. Výčet problematických ustanovení návrhu týkajících se památkové péče rovněž – revize 100 000 položek seznamu kulturních památek během 10 let, neboli 10 000 správních řízení ročně, 830 měsíčně, 40 denně (!?) – nesmysl? Asi nikoliv – co nebude znovu zapsáno, přestane být památkou. A je to. Omezení odborné složky památkové péče na nezbytné minimum, přesun funkcí z Ústředního pracoviště NPÚ na MK, latentně asi i zrušení jeho funkce vyjadřovat se k opravám NKP nemůže nevést k podezření z jeho plánovaného zrušení nebo zásadní redukce. pouze ohlašovací povinnost při přemístění movité kulturní památky atd. atd.

Co s tím? Návrh věcného záměru je deklarován k veřejné diskusi. Proto: