sochaři se perou

redakční poznámka – 8. září 2008

Tým Blažek, Frýdecký, Talavera vyhrál regulérní dvoukolovou soutěž, kde do rozhodování odborné komise (investor, obec, architekti, výtvarníci) výjimečně nezasahovala žádná "vyšší moc". Poraženým se to zajisté nemusí líbit, což je ještě nelegimitizuje k neuvěřitelně urážlivým, pokleslým výstupům, jaký předvedl před televizními kamerami, americkými investory a dalšími jeden z nich, sochař Hošek.

Pan Hejtmánek není sochař, nýbrž štukatér, který před časem pořídil odlitek originální hlavy pomníku, chované v Lapidáriu Národního muzea. Tento odlitek odmítl vydat (do jeho smluvních vztahů s Národním muzeem zajisté nevidíme), nicméně Blažkovu týmu pořízení nového odlitku nebylo umožněno a musí repliku hlavy pracně podle originálu modelovat. Odtud slovní napadení Hejtmánka Blažkem, na které osočený reagoval fyzicky, což kamery ještě nezachytily. Z povahy páně Blažkovy plyne, že nejde pro ránu daleko (což neomlouváme, pouze konstatujeme), pročež pan Hejtmánek si mohl o svých deklarovaných judistických schopnostech nechat jenom zdát v následném bezvědomí.

Česká veřejnost a zástupci amerického investora tak mohli pouze zírat, s jakou bulvární noblesou a elegancí řeší své spory čeští umělci. Maně se nabízí paralela se šešleháním producenta Sirotka režisérem Menzelem na Karlovarském festivalu před pár lety, nicméně na celém aktu neshledáváme ani zbla oné vančurovské jemnosti a symboličnosti.

Věc rozhodně nestojí za další pozornost. Veřejnou diskusi alespoň v odborných kruzích by možná zasluhovalo koncepční rozhodování o plastice ve veřejném prostoru. Má smysl rekonstruovat pomník, který ani v době svého vzniku nepatřil k dílům právě progresivním, který by zničen a který přišel i o prostorové vztahy, do nichž byl komponován? Neměla být spíše v nové době a v novém kontextu dána šance soudobému tvůrčímu počinu?