restauro.  cz
Praha, součást světového kulturního dědictví UNESCO
Strahovský klášter, založený knížetem Vladislavem II. r. 1143,
jeden z nejstarších dochovaných premonstrátských klášterů na světě,
národní kulturní památka č. 11720/1-904
Říjen-prosinec 2005
Do zanedbaného klášterního hospodářského dvora při Hladové zdi vtrhla těžká technika, neboť kdosi moudrý zde povolil už před deseti lety výstavbu hotelu s podzemním parkovištěm. Je nepochopitelné, že tento šílený hotelový projekt, ničící jeden z posledních úžasných koutů Prahy s takřka venkovskou autentickou atmosférou, vůbec mohl vzniknout. Je smutné, že jeho realizaci umožnila ve svém objektu tak ctihodná kulturní instituce, za jakou bylo možno až doposud považovat Královskou kanonii premonstrátů - zdá se však, že pro komerční efekt už dnes snad opravdu udělá kdokoli cokoli. Tento fakt také dokazuje naivitu občas tradované představy, že tradiční vlastníci jsou sami o sobě zárukou kvalitní péče o památky.
Případ byl mnohými médii přetřásán jako důvod odvolání ředitelů NPÚ, přestože to bylo opakovaně ze strany Ministerstva kultury dementováno. Velmi podivný postoj zaujalo vedení ústředního pracoviště NPÚ - místo jasného odsouzení ilegálních stavebních destruktivních aktivit se věc začala bagatelizovat, zbouraná část Hladové zdi byla dokonce lživě označena za novou, celistvě přezděnou před pár desítkami let, a tedy zřejmě nevýznamnou, nepochybná demolice byla označena za "údajnou demolici". Ctihodný Klub za starou Prahu se spokojil zmínkou, že jde o "politováníhodný" případ a soustředil se nadále na bubnovou palbu proti odvolání ředitelů a urážky členů komise pro výběr ředitelů nových. Spojenými silami za přispění několika snaživých žurnalistů se podařilo vytvořit mediální představu, že se vlastně nic moc nestalo...
Inu, stalo. Deset metrů zbourané zdi či ruina barokní stodoly jsou jen důsledky fatálního, pohříchu nikoli ojedinělého selhání systému památkové péče a důkazem, že volání po její zásadní reformě a rehabilitaci je více než opodstatněné.
, pohříchu nikoli ojedinělého selhání systému památkové péče a důkazem, že volání po její zásadní reformě a rehabilitaci je více než opodstatněné.